Na první pohled je patrné, že feministky i ne-feministky mají opravdu hodně společného. Vždyť feminismus je myšlenkové hnutí, jehož cílem je odstraňovat diskriminaci žen a jejich nerovnoprávné postavení ve společnosti. Převedeno do praxe to znamená, že feminismus jako takový se ze své podstaty zabývá násilím na ženách, platovou nerovností, mateřstvím, sexuálním obtěžováním … logicky tedy vším tím, o co se zajímá současná moderní žena. Tak jak to, že ona moderní žena (většinou) feminismus jako takový odmítá?
Zatímco první skupina (feministky) většinou vyzývá k přílišnému buřičství a mužům vytýká, že jsou jednoznačnou příčinnou nerovnosti mezi pohlavími, druhá skupina (ne-feministky) právě onu radikálnost vůči mužům odmítá. Takzvané ne-feministky totiž muže a ženy vnímají jako dvě zcela odlišné bytosti, které se od sebe liší biologickými a fyzickými předpoklady, jenž ovšem nevycházejí z diskriminace či útlaku, nýbrž z přirozeného vývoje. Ženy zkrátka rodí děti, protože k tomu byly biologicky předurčeny, muži se zase mohou postarat o ženu (a dítě) v případě, kdy ona zkrátka nemůže. Tak to prostě je, to jsou věci neměnné. To ale neznamená, že by výkon činností, které byly doposud přisuzovány výhradně jednomu pohlaví, nešlo převést na pohlaví druhé. Žena se může starat o děti i pracovat na své kariéře nebo zvolit jen jednu z těchto možností, stejně tak muž nemusí zajišťovat rodinu, ale může se starat o děti i vykonávat domácí práce. Rozdělení rolí je věcí dohody každého páru.
To ale není jediný rozdíl mezi feministkami a ne-feministkami. Ženy spadající do druhé kategorie totiž odmítají například i zavedení kvót či tzv. pozitivní diskriminaci. Oba tyto nástroje totiž vnímají jako pomůcku, jež v konečném součtu ženám spíše uškodí než pomůže. Jak to? Tak třeba je uráží skutečnost, že by se na některé posty měly dostat jen proto, že jsou ženami, místo toho, aby se zohlednily jejich zkušenosti, vzdělání, praxe. Jsou totiž přesvědčeny o tom, že pokud žena chce (a má k tomu vytvořeny podmínky na pracovišti, ale především doma), dokáže si nejen "vybudovat" stejnou kariéru, jako muž, včetně odpovídajícího platového ohodnocení, ale i přivést na svět dítě/děti a starat se o něj/ně. Vždy to ale záleží především na ženě samotné a na tom, jak moc chce realizovat to, co si vytyčila.
Moderní žena vs. feministka
Sečteno a podtrženo to znamená, že moderní žena, která není feministka, usiluje o spravedlivé rozdělení těch rolí, které rozdělit jdou. Muže však ve svém životě potřebuje, neodmítá je … a už vůbec se neohání frázemi, že patriarchát v našem společenství stále dominuje.
Ale zpátky k feminismu.
Feminismus, respektive ženské hnutí, sehrálo ve zrovnoprávňování obou pohlaví nespornou roli. Porovnejme práva žen kolem roku 1900, dále pak třeba v 50. letech 20. století a konečně v dnešní době – bez hlubších znalostí musí každý konstatovat, že postavení žen v současnosti je diametrálně odlišné. A to právě zásluhou feminismu.
Pak si můžeme položit řečnické otázky: Potřebujeme dnes vůbec feminismus? A není to právě feminismus, který ženám, jako celku, spíše škodí? Tahanice o to, kdo koho více utiskuje a kdo je více či méně diskriminován, k dobru věci rozhodně nepřispívají. Skloňováním feminismu vždy, když se hovoří o věcech, které by pro dnešní ženy měly být již samozřejmostí, se navíc stírají zásluhy těch, které se o práva pro ženy nejvíce zasadily.
Bojí se ženy přiznat, že jsou feministky?
Někdo může namítnout, že všechny tyto ženy jsou feministkami, ale že některé z nich se to bojí veřejně přiznat. Právě proto, že feminismus je v našich končinách stále vnímán jako něco nepatřičného. V tom případě nabízím ještě jedno srovnání: Porovnejme, v jaké roli se ocitla již zmiňovaná feministka před padesáti lety, když se v patriarchální společnosti snažila změnit postavení žen. Útlak, opovržení a nenávist, jakým tehdejší ženy/feministky musely čelit, se s dnešní kritikou nedají srovnávat. Vždyť dnes existuje nepřeberné množství ženských spolků, které se svou činností stále více zapisují do veřejného podvědomí. Média o jejich činnosti informují, citují jejich hlavní představitelky, zkrátka dávají jim prostor, aby se vyjadřovaly k soudobému dění ve společnosti. A že se sem tam objeví nepatřičná poznámka? No tak se prostě objeví, stejně jako se objevuje kritika jiných záležitostí.
Současná společnost podle mého názoru ženám nabízí spousty možností, jak se uplatnit, pokud po tom touží. Nesmí se však fňukat, pořád si na něco stěžovat a odvolávat se na zakořeněnost určitých stereotypů. Vždyť ženy dnes dokáží i to, co dříve vůbec nebylo myslitelné – létají do kosmu, řídí letadla, jsou úspěšné vědkyně, stojí v čele nadnárodních firem, samy podnikají. Proč tedy pořád řešit, kdo koho víc diskriminuje?
Na druhou stranu, feminismus jakožto hnutí může i dnes sehrát rozhodující roli při osvětě – je to způsob, jak veřejnosti zprostředkovat témata, o nichž je potřeba mluvit, např. násilí na ženách, sexuální obtěžování, zneužívá dětí či postavení žen v rozvojových zemích apod. Ne každá žena je navíc natolik sebevědomá, aby se dokázala prosadit a čelila útlaku, který bezesporu v určitých oblastech stále přetrvává. Právě za tyto ženy by měly feministky bojovat. Spojovat si však přirozená práva a přání dnešních žen s ideály feminismu a bojovat za ženy tak radikálně, jak to některé feministky delají, však neshledávám jako opodstatněné.